Rozmohl se nám tady takový nešvar...

:-) ale tentokrát nejde o sprostá slovíčka dětí :-), ale o nešvary učitelek... Především o chválení a odměňování dětí.

Poslední dobou se často setkávám s tím, že učitelky odměňují děti sladkostmi. 

Zabývám otázkou, jak chválit děti, jak je odměňovat a zda vůbec je odměňovat. Například za to, že si uklidí hračky, zvednou spadnutý ručník, nebo zasunou židličku. Podle mě to jsou samozřejmé věci, které si , zaslouží naši pozornostale ne bonbon.

Zajímá mě, jak odměňujete děti ve třídě. Jestli pouze slovně, nebo sladkostmi a nebo pomocí různých smajlíků apod.

Shodneme se myslím na tom, že odměnou chceme u dětí podnítit správné chování. Motivovat je k pozitivnímu myšlení a konání. 

Na čem se ale často neshodnu s kolegyněmi nebo okolím, je právě ta forma. 

Zásadně nesouhlasím s odměňováním dětí sladkostmi. Nemám teď na mysli problematiku obezity u dětí nebo kazivost zubů. Nelíbí se mi to z výchovného hlediska.

Stává se mi, že za mnou přijdou děti, že uklidily, jestli jim dám bonbon... No to teda nedám! Řeknu si pro sebe. Nahlas vysvětlím, že uklízíme proto, abychom to měli ve třídě hezké a bonbon dám dětem tehdy, když budu chtít a proto, že je mám ráda. Troufám si říct, že se mi to daří. Ale někdy si připadám, když chci po dětech, aby uklízely, že mluvím hebrejsky, nebo snad mají děti zacpané uši. Ale nic z toho se neděje. Důvod je jinde.... 

Dalším častým zlozvykem jsou pochvaly typu:  "Nooo, ty jsi šikulka. Máš to kráásné. Pěkné." A je hotovo. Pochváleno. Jde se dál. Ale ono to tak není. Dítě velmi dobře ví, jestli to má krásné, nebo ne. Dokonce ví, že se mu na obrázku něco nepovedlo, že včera to bylo vydařenější...ale když je to taky krásné... Co si má dítě myslet? Podle mě, se přestane snažit, rozvíjet svou přirozenou kreativitu. 

Taky se mi stane, že z nedostatku času šmahem dítě za něco pochválím, ale vím o tom a snažím se to změnit. 

Co mi přijde opravdu jako nešťastný nápad je ukazování celé třídě výkres (výrobek...) se slovy: "Vidíte, Anička to nakreslila krásně, tak to má být" Ha a co na to ostatní děti? Já myslím, že od této chvíle jim nejde o dílo, které mají vytvořit, ale o to, jak se vyrovnat Aničce. Což sebou nese další postoje a pocity dětí. Nikdy se Aničce nevyrovnám, nemám na to, nemám ji rád a vůbec... nebaví mě to. Anička za nic nemůže, ale už je zaškatulkovaná.

A jak to má být správně? Popsat obrázek. Poznám, kde dítě přitlačilo a kde přetáhlo a klidně to řeknu. "Tady jsi se snažila, máš ráda růžovou barvu, že? Ale tomu mráčku ještě něco chybí, podívej. Je nedomalovaný..." Líbilo se mi, jak jste pěkně otvírali pusu při zpívání,..."

Je vyčerpávající hledat na třech čárách obraz, který dítě vytvořilo, ale zájem lze projevit vždy. Otázkou: "co to je?" (jednoduché že?) 

Jen najít čas a mít zájem. To je to, co často chybí. Bohužel. 

Kdysi jsem se setkala s tím, že si učitelky vedly jmenný seznam dětí a u nich řady červených nebo černých razítek... Měly to vylepené na dveřích mezi třídou a umývárnou. Děti kolem toho musely projít denně mockrát. A moc dobře věděly, kde je jejich jméno. 

Ale ať nekončím negativně. Jsem přesvědčená o tom, že se tyto nešvary daří z našich českých tříd vystrnadit, že učitelky mají snahu je nahrazovat smysluplnějšími výrazy a chováním. 

Ono totož stačí docela málo. :-)