Paradoxy ve vzdělávání

          Jak řekl Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Paradoxem je, že si to nemyslí rodiče ani široká veřejnost, protože považují mateřskou školu za hlídárnu a učitelky za tety. Na druhé straně se na učitelky kladou stále vyšší nároky, co se týče vzdělání, znalostí, kterými by měla správná učitelka disponovat, dokonce všichni přesně vědí, jak a co by měla učitelka dělat, jak by se měla v dané situaci zachovat a co by měla všechno znát. Ale kde je úcta k profesi? Ptám se. Na Základních školách je to podobné. Učitelky svázané normami, povinnostmi a běda, jestli ty děti nenaučí! A to vše se děje za minimálního finančního ohodnocení. Stále slyšíme stížnosti, jak naše děti nic neví, jak klesá čtenářská gramotnost, v matematických olympiádách se umísťujeme na posledních místech, nemáme dostatečný všeobecný rozhled, atd. Učitel v naší společnosti zní téměř pejorativně. Na učitelky existuje pomalu víc vtipů než na blondýnky, ale nevím, kdo jiný by tedy měl ty naše děti učit? Přitom neznám trpělivější, flexibilnější a tvořivější osoby, než učitelky. Vždyť kdo jiný, kdo má dvě ruce a dvě oči dokáže zaujmout a ještě k tomu naučit víc jak 20 dětí??? U toho se usmívat a odpovídat na nejrůznější otázky?

          Dalším paradoxem, který je téměř aktuální, je finanční ohodnocení vysokoškolsky vzdělaných učitelek mateřských škol. Jeden rok se mohly tyto mladé a zapálené učitelky cítit respektované a uznávané. Mladá učitelka, plná ideálů, nosící v hlavě spousty zajímavých metod, tvořivých nápadů, disponující znalostmi o projektování a klíčových kompetencí, se nemusí líbit ostatním. Bohužel ostatní učitelky, které nemají vysokoškolské vzdělání tak dlouho volaly po „spravedlnosti“, že se přesně za rok ocitly na stejné platové pozici jako vysokoškolsky vzdělané učitelky. Výsledek? Nulové osobní ohodnocení a pro mnohé z nich tedy žádná motivace. Vím, že existují učitelky, které přes všechny tyto „klacky pod nohy“ svou práci dělají s láskou, donekonečna vymýšlí a realizují nové nápady, ve svém volném čase, hledají, zkouší, shromažďují materiál a po večerech lepí oči krokodýlům. Jsem moc ráda, že tyto učitelky nacházejí svou motivaci v jiném směru, než ve finančním ohodnocení.

          Ještě bych se ráda vyjádřila k tématu nově vznikajících pseudoškolek a hlídáren, kam rodiče posílají své děti, protože v mateřských školách není toho času místo. Raději zaplatí více peněz, za neodpovídající péči. V těchto případech se nemůžeme bavit o přijatelných podmínkách vzdělávání. Proč se tedy na jedné straně volá po vysokoškolsky vzdělaných učitelkách a pak jim stát takhle hází klacky pod nohy? Možná mě někdo přesvědčí, že dětské skupiny budou fungovat na takové úrovni jako mateřské školy, ale přiznám se, že tomu nevěřím. Ale ráda se nechám překvapit.