...a jak uklízíte vy?

K dnešnímu článku mě inspirovala tato fotka. 

      V běžném denním shonu člověk uklízí tak nějak pořád a nikde to není vidět. Znáte to. Ta nerovnice. Všichni něco berou, přenáší, odnáší, ale jen jeden to zase uloží zpět...Muži po sobě zanechávají stopy po celém bytě. Ale to oni musí. Mají to dané geneticky. Je to proto, že když šli dříve na lov, tak aby poznali cestu zpět k ženě a ohni... A my za nimi chodíme a sbíráme. Jsou doma a tady nemají kde zabloudit.
Moje argumenty, že olej na kolo a pumpička nemusí vítat návštěvy a že můžou být uložené ve skříni neobstojí. Prý TADY je vždycky najdu.
Říká, že mu ty věci schválně schovávám...ale já je neschovávám, já jim jen stále hledám nová místa. :-) 

     Nejmladší člen rodiny se s tím nepáře vůbec. Proč? Protože pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Opravdu jsem se snažila ho vést k systematičnosti, pořádku, vysvětlovala, že to člověku ušetří práci a čas... marně. Jeho psací stůl připomíná bitevní pole. Oblečení se válí po zemi, všude jsou balony, kopačáky, tenisáky, hopíky. Jak se v tom chaosu vyzná? 

     Vzpomínám si na jeden článek, kde nějaký psycholog nabádal rodiče, ať dítě si v pokojíčku dělá co chce. Je to jeho teritorium, jestli tam má nepořádek, ať si ho tam má a dobře mu tak. Ale zbytek bytu by měl být uklizený! Tím si vrývá do paměti model pořádku doma a zároveň respektování svého i cizího území a to pak bude učit své potomky.

     Jenomže já se občas neudržím a vletím tam. Přiznám. Nepedagogické, nevýchovné, zbytečné a neefektivní je mé vyhrožování a křik, který se podobá raněnému pávovi. 

     Nedávno spolu s tatínkem odjeli na pánskou jízdu a já jsem měla byt sama pro sebe. Musím psát diplomovou práci a potřebuji klid. První den co odjeli to šlo. Psala jsem a psala a po bytě se raději nerozhlížela.
       Druhý den jsem byla vyzvána do Ikey, což je pro mě, z malého města výzva, která se neodmítá.       Den jsem trávila nakupováním věcí do bytu, po kterých jsem dlouho toužila, ale nějak pořád nebyl čas... Věci byly nakoupeny, touha po nich uspokojena, ale výsledek neodpovídal očekávání.

Musím to tu pěkně uklidit, dát tomu fazonu... jenže musím psát tu diplomku!!!! co dřív??? 

     
      Šla jsem si uvařit kafe, že budu psát a pak uklízet. Mezi tím, co se v rychlovarné konvici vařila voda, jsem vyklidila 4 šuplíky v lince, vytřídila plastové nádobky, kterým chybí víčka (záhada). S kávou v ruce jsem plnila pračku a vysypala všechnu svou kosmetiku a serepetičky na zem. 

Jejda: Káva... diplomka....Přinutila jsem se něco napsat, abych pak mohla roztřídit ty své nezbytnosti a uložit si je do košíčků.  Povedlo se.

      Ale to nejlepší mě teprve čekalo. Květináče. Krásné, bílé. Jeden obrovský, dva velké a dva malé.

      Kytky v bytě už delší dobu volaly po přesazení a novém umístění. Jak já jsem se těšila až se budu hrabat v hlíně... Spocená v koupelně, shrbená nad vanou jsem přesazovala a sprchovala kytky, k tomu mi hrála Hegerka a mi bylo hezky. Úplně jsme cítila, že ty rostlinky mi děkují. "Konečně jsi si na nás udělala čas".

      Tak: ještě přesadit fialky a kytky na chodbě a je to. Ale ta koupelna! Tak jsem ji pořádně vydrhla a vyvoněla.
Přece ty květináče nepoložím na podlahu jen tak. Takže vysát, vytřít, utřít prach, vyleštit stoly, vyměnit prostírání a kdo to tu na mě kouká? Á náš křeček. "Tak ty si uklízíš a já mám být tady v tom nepořádku?" Křeček se taky dočkal. 

Mezitím vším jsem nějak stihla poobědvat, dodržovat pitný režim a pokecat s mamkou po telefonu, což není krátkodobá záležitost :-) 

UF! A JE TO! mrkla jsem na sebe do zrcadla. :-) Zvládla jsem to v rekordním čase s troškou chaosu... , ale s očekávaným duševním uspokojením a příjemným fyzickým vyčerpáním.
   
     Po kom že to dítě je???

    Teď už mám chlapy doma. Opět jsou všude balony a jiné sportovní nezbytnosti, koupelna se tváří, že hadr neviděla, do pokojíčku chodím až když napočítám do tří a manželovi občas něco schovám. :-))